Asi každý zná zdejšího nejslavnějšího SAABistu „Žiletku“ alias Joža Golonku, možná někteří víte, že na SAAB nedá dopustit i Bolek Polívka, nebo rodina Svěrákova…., my Vám však přinášíme rozhovor s další známou tváří, která byla lapena do osidel švédských.

 

Rozhovor s hercem Michalem Dlouhým:

Smích za volantem

 
Řidičák si Michal Dlouhý udělal v roce 1988 během měsíce kvůli slovenskému filmu. V průběhu natáčení řídil starou Škodu Felicia a Tatru 613.
Zvládnout tahle dvě auta bylo pro začátečníka dost obtížné, ale on měl za sebou už menší průpravu. „Brácha totiž od pozdějšího světového maskéra Tomáše Kuchty koupil za tisícovku Škodu 1000 MB, ve které byl motor z kupé 110 R“. Jenže tím autem moc nejezdil, takže jsem mu občas štípl klíčky a povozili jsme se s kamarády. Navíc jsem se tehdy rád hrabal v motorech, takže bráchův jsem měl rozebraný do šroubku a zase ho zpátky složil,“ vzpomíná herec.
V jakých filmech jste ještě řídil?
O felicii a tatrovce řeč byla. K tomu bych přidal ladu, nějaký citroën, favorita v Sametových vrazích a pak ještě několik škodovek jako policejních vozů. Aktuálně mám za sebou jízdu starou avií v ulicích Bratislavy, kde se točil film Kandidát, který teprve přijde do kin. Já se u toho potil, protože jednička byla doprava dolů – a žádná zkušební jízda předtím. Hned kamera a jedeme, zezadu na mě křičeli pokaždé, kam mám zahnout.
Bývá složité řídit automobily ve filmech?
Tam bývá zvykem, že auta zapůjčená od majitele mají pokaždé nějakou vadu. Sice na ni upozorní, ale když si máte pamatovat text, správně splnit pokyn režiséra… Pak už v akční scéně těžko můžete myslet na to, že musíte dvakrát zmáčknout kliku, aby se otevřely dveře.
Jak byste o sobě promluvil jako o řidiči?
Pořízením prvního saabu před dvaadvaceti lety jsem se stal labužníkem, protože takových aut v Česku k vidění mnoho není. S příchodem dvou dětí v posledních téměř šesti letech se ze mě stal řidič konzument. Když i můj Saab 95 kombi přestal stačit, pořídili jsme si Hondu CRV a na ni „rakev“, která má pět set litrů. Jenomže i tohle už je málo, tak přibyl velký přívěs, s kterým podnikáme se známými občasné výlety.
Musíte se za volantem soustředit jen na řízení, nebo také vnímáte okolí?
Každopádně mám oči upřené pořád dopředu a kvůli dcerám i do zpětného zrcátka, abych na ně viděl a nemusel se otáčet. Pokud jedeme s rodinou, musím řídit plynuleji. Našim holčičkám, kterým je pět a dva a půl roku, nedělá na zadních sedačkách příliš dobře agresivní jízda. Ovšem mladší Karolína je jinak hotový David Copperfield. Nedávno přinesla manželka domů sedačku, ze které se prý nikdo nedostane. No, naše malá z ní byla za pět minut venku a hrála si v zavazadelníku hondy…
A co se děje, když jedete sám?
Nepatřím mezi dochvilné lidi, a tak většinou vyrážím na poslední chvíli. Tím pádem spěchám. Občas se nějaký menší rychlostní hříšek objeví, ale nic dramatického.
Kolik kilometrů zdoláte ročně?
Řeknu to opatrně. Dvacet tisíc určitě. A myslím, že o dost víc, ale nechci to říkat nahlas. Nejčastěji jezdíme s rodinou na chalupu do Chřibské v Českosaském Švýcarsku.
Když si vzpomenete na staršího bratra Vladimíra, jaký byl řidič?
Určitě skvělý, ale hodně opatrný. Nebránil se volantu. Na druhou stranu když se ukázalo, že může řídit někdo jiný, ochotně mu půjčil klíče. Jezdili jsme řadu let po republice s hrou Chvála bláznovství a pokaždé jsem řídil. Vzpomínám si na jednu společnou cestu do Karlových Varů, kdy jel každý svým autem. Brácha se striktně držel předpisů a já tehdy měl na těch 140 kilometrů u saabu tak nízkou spotřebu, že už se mi to nepodařilo nikdy zopakovat. Brácha mi celý život připomínal, že ho musím naučit parkovat. Tak to mu už zůstanu bohužel navždy dlužen.
Prožíváte řízení auta?

Moje žena říká, že jezdím někdy jako… No však víte, jaké slovo mám na mysli. Snažím se jí vysvětlit, že urychluji dopravu, když se rychle dostanu před někoho, kdo provoz brzdí. Vybouřím se na jevišti. Za volantem se spíše směju a občas nevěřícně kroutím hlavou. A už si předem otipuji toho, koho pak předjíždím – z devětadevadesáti procent mi to vychází.

Vzpomenete si, kdy jste jel nejrychleji?
Jednou mi kamarádi z Dream Cars půjčili na cestu na tenisový turnaj do Litoměřic červené Porsche Carrera s plnou nádrží. A tenhle skvost jsem si opravdu užil. Několikrát jsem přestal dávat pozor na tachometr, ale tu nejvyšší rychlost si už raději nepamatuji.
Které auto bylo vaše první?
Peugeot 505. Pořídil jsem si ho po zkušenosti z roku 1978. Tehdy přejel v Sýrii autobus přes pětsetčtyřku, ve které jsem seděl. Šest lidí bylo vážně zraněných a já byl jedním ze dvou dětí, kterým se nic nestalo. Od té doby se stala v naší rodině značka Peugeot symbolem anděla ochránce. Je fakt, že pětsetpětka rovněž zachránila život.
Co se stalo?
Začátkem devadesátých let jsem byl na nějakém exhibičním fotbale s Martinem Zounarem a Richardem Genzerem. Následoval večírek a jedna slečna ode mě dostala klíče s tím, že mi je nesmí za žádnou cenu vrátit. No a já je od ní po půlnoci vymámil. Dojeli jsme, ale jen do první zatáčky, auto pokračovalo rovně. V poli se pak převrátilo jednou přes čumák, dvakrát bokem, upadala kola, rozbil se chladič, takže jeho osud byl zpečetěn. Já se nechal odvézt domů a vyspal se z toho.
Pak už přišla série saabů?
Ano. Nejprve 99, pak devítistovka, první Saab 9000, druhá devítitisícovka. Jelikož každé auto dojíždím až na doraz, druhý s označením 9000 šel z domu, když pod Barrandovským mostem upadlo manželce kolo, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Tak bělouše, jak byl tehdy pojmenovaný, dostal jako dárek bratranec Pepa.
Jezdím v něm dosud?
Dal jsem si záležet, komu ho svěřím. Když autíčko dneska vidím, mám radost, protože se o něj stará. Vypadá, jako by právě sjelo z výrobního pásu.
Pečujete o svůj vůz?
Když to jde, umím ho vyčistit do detailu. Bohužel času bývá čím dál méně, a tak jezdím do myčky, kde pracuje právě bratranec Pepa. Hodně si ho tam chválí, protože má auta rád a při tom ručním mytí si na nich dává záležet.
Současný Saab 95 kombi máte sedmým rokem. Bude mít následovníka?
Už to nebude saab. V Česku jich ubývá, tak jsem se rozhodl pro Superb Combi, samozřejmě v automatu.
Nerad řídíte manuálně?
Začnu trochu zeširoka. Když mám výjimečně den, kdy stačí, abych se přemístil z bodu A do bodu B a zpět, dávám přednost tramvaji nebo metru. Připadá mi to pohodlnější. V drtivé většině případů však musím během dne ještě do několika dalších bodů, a to se městskou dopravou nedá stíhat. Pro jízdu po Praze je automat praktičtější. A pak jsem kuřák, což mi ruku v ruce s automatem činí jízdu pohodlnější.
Udržujete si přehled o motoristickém sportu?
Asi jako každý malý kluk jsem si zamiloval formuli 1 a v rámci pracovních možností se snažím dodnes dívat na jednotlivé závody. Hodně sleduji Rallye Dakar, protože svého času mě kolega Leoš Suchařípa skamarádil s Alešem Lopraisem. Toho považuji za jednoho z nejlepších závodníků, který zase letos dokazoval, že je jedním z nejrychlejších, ale měl smůlu na techniku. On to však stejně jednou kamionem vyhraje.
Máte nějaký nenaplněný sen, který byste rád realizoval, pokud by k tomu byly podmínky?
Až se dám ekonomicky dohromady z našich dvou holčiček a všeho, co k jejich výchově patří, byl bych rád, kdyby někdo zachránil značku Saab. A já bych si pak pořídil její nejnovější model.

zdroj: Svět motorů
autor: Michal Štěpanovský